Skladatelské sdružení Konvergence připravilo na pondělí 15. listopadu 2021 koncert s názvem „rEzonAnce“. Představení mělo dost neobvyklý formát a proběhlo ve zcela netradičním prostoru. Tentokrát jsme se s Konvergencí setkali v Alta room pražské Invalidovny, abychom se nechali unášet audiovizuálním programem, v němž hrála velkou úlohu (mimo jiné) i elektroakustická složka. V tomto prostoru se koncert tělesa navíc uskutečnil úplně poprvé.
Začalo se – alespoň co do výběru kompozičního tématu – odlehčeně; skladba TRAINs ´n StationS Jiřího Lukeše je totiž „postavena na nahrávkách zvuků vlaků a vlakových stanic“. Různými železničními zvuky a ruchy z nádraží (včetně hlášení o zpoždění či hlásků malých dětí) nás provedl basklarinet v geniálním podání Jiřího Mráze, pro kterého byla skladba napsána. K dovršení dojmu navíc hrál ve výpravčí čepici. Kromě sympatičnosti a radostnosti námětu (kdy ani ponuřejší pasáže, jako např. hlášení o výluce, snad neměly vyznít doopravdy závažně) zaujal i způsob provázání sólového partu s nahrávkou, včetně několika míst, kdy docházelo k harmonicky velice zajímavým souzvukům, a modifikace jeho zvuku. Troufám si tvrdit, že když se nalezne způsob, jak inteligentně protkat tyto dvě složky (včetně odhadu náležité délky kompozice a způsobu rozčlenění), což se Jiřímu Lukešovi podařilo, tak může toto spojení být velice funkčním řešením pro ozvláštnění kompozice pro sólový nástroj. Dosavadní vyjadřovací prostředky (i když skladatel použije různé techniky hry) jsou totiž vůči nim vlastně značně omezené…..
….Zklidnění a zastavení se pak bylo typické i pro poslední skladbu dnešního večera, hmaty…doteky Michaely Pálka Plachké (ve spolupráci s Tomášem Pálkou). Přišlo mi, jakoby byl čas v této kompozici naznačen dvojím způsobem: jednak je tu (bas)klarinetista (Jiří Mráz) v podstatě v roli jakéhosi průvodce dějem, který nás postupným přesouváním se od jednoho notového pultu ke druhému posouvá v čase, až skončí opět u toho prvního, jednak vytváří hudební složka spolu s tancem (Michaela Juříčková Doláková) dojem jakéhosi bezčasí. Hudební složka, tvořená kombinací klarinetového (místy basklarinetového) partu, reprodukovaných zvuků z autorčina nynějšího bydliště (praskání dřeva, cvrčci, zvonění kostela – to bylo v kombinaci s okolní hudbou obzvlášť působivé) a úryvků z předešlých kompozic manželů Pálkových, již sama o sobě navozovala atmosféru klidu a životní idyly. Taneční choreografie, pracující s tibetskými mísami a barevnými šátky, jejichž různé formy rozvlnění dobře dokreslovaly hudební intence, pak tento zklidňující a terapeutický dojem ještě umocnila.(Kateřina Pincová – Opera Plus 16.11.2021)
