V průběhu koncertu se charakterově výrazně proměňoval i (bas)klarinet; úvodní skladba dnešního koncertu, Tři procházky s E. Satiem a vzpomínka na ně Jiřího Dvořáka pro sólový basklarinet, svým poklidným plynutím dobře splnila účel velice pozvolného naladění posluchačových uší na typ hudby, kterou bude po celý večer vstřebávat.
Naopak další basklarinetový výstup,Monolog pro basklarinet sólo Josefa Adamíka, představil (i přes svůj název) množství vnitřních až svárlivých dialogů, které svou vypjatostí vytvořily z poslechu velice intenzívní zážitek. S přihlédnutím k její hloubce a sdělnosti je s podivem, že tato skladba čekala na svou premiéru celých 45 let; ačkoliv napsána v roce 1975, premiérovaná byla až letos v červnu. Velká část úspěchu skladby však tkví v citlivosti interpretace Jiřího Mráze, zvláště jeho schopnosti práce s intenzitou tónu.
Přese všechno mě však tento interpret nejvíce uchvátil při svém posledním vstupu (který byl zároveň závěrem celého koncertu), v Chrámovém sólu Pavla Zemka Nováka. Ondřej Štochl tuto skladbu přiléhavě charakterizoval jako „velice intenzívní zastavení“; duchovní podtext však z tohoto zastavení dělá přímo až intimní zpověď nebo modlitbu, která nás unáší dál a hloub do našich vlastních myšlenek i po skončení koncertu. Jako závěrečná tečka tato kompozice zafungovala výborně.
Kateřina Pincová 11.12.2020, Opera Plus
