Ponoření díla do tiché dynamiky s převahou pianissim, echotónů apod. ozvláštnilo i samotnou kompozici, která možná až poněkud příliš kotví v quasi chorálové technice lineárního i tektonického myšlení. Ač to nebývá zvykem, dovolila bych si na závěr odbočit k jinému koncertu. Ten pořádalo o dva dny později (20. 9.) skladatelské sdružení Konvergence. Na něm zaznělo taktéž Zemkovo Chrámové sólo pro sólový klarinet, tentokrát v podání mladého klarinetisty Jiřího Mráze. Měla jsem ještě v živé paměti Doležalovu verzi a nestačila se divit, jak se obě provedení od sebe liší. Mráz hrál v takovém pianissimu, že se mi tajil dech a skladbu jsem téměř nepoznávala. Lidovost se někam vytratila a ozdoby byly skoro neslyšitelné. Stávalo se, že se některé tóny neozvaly. Po koncertě jsem si vyžádala od klarinetisty noty a zjistila, že skladba je v dynamice definována pěti „p“. Překvapilo mě, že Mrázova interpretace byla vzhledem k zápisu oproti Doležalově mezzo-pianové pravdivější. Opět jsem si uvědomila, že kdyby se soudobá hudba neomezovala jen na premiéry, stala by se pro mnohé mnohem poutavější a srozumitelnější.
(A tempo revue – ==autorka??== 19.10. 2007)
